Ze Slunečníkovy zahrádky IV

Téma Slunečníkovy zahrádky je u nás natolik oblíbené, že mi to připomíná Monetovu oblibu v západním průčelí katedrály v Rouenu. Čili jeden výjev v mnoha variantách. Abychom tedy dnešní "Slunečníkování" trochu oživily, pojaly jsme netradiční přístup k povídání o našem novém výtvoru...

Dějství 1.

Nejprve vykvetly květy Ibyšku - Ibišku ve žluté a žluto-oranžové barvě.

Scéna první začíná vcelku truchlivě. Chladné ráno, šero, které nemilosrdně připomíná blížící se dlouhé zimní noci. Maminka jde postavit vodu na kávu, která je více než jen životabudičem. Je světlem, které i přes fakt, že bude následovat pracovní den, prohřeje tělo. Tělo, které muselo bezduchým násilím cizí vůle tvářící se jako ta vlastní opustit teplo a bezpečí postele, a které stačilo během krátké chvíle pozbýt energie a prochladnout. Ano, bylo to mé tělo. (Následuje bolestné "Ach".)

Když tu! Radostné zvolání hlaholilo celým prostorem. "Holky, vykvetl nám Ibišek - Ibyšek!" Ze svých posledních sil jsem odpověděla: "Jéééé". Ona jásavá věta se donesla i k uším Nely, která byla stále přikrytá pod peřinou. (Následuje závistivé "Ssss".) Nutno podotknout, že peřina drahé sestře přikrývala jen trup a hlavu, a tradičně tak připomínala zaměstnance marketingu v převleku hamburgeru. Ubohá příbuzná, snaží se pracovat i ve spaní, prý aby z toho nevypadla. Jen co se její zmatená duše trochu probrala, vydala bojový pokřik, který následuje pokaždé, když se ze lekne spaní.

Dějství 2.

Pak zazvonil zvonec a pan Pplpák přinesl zásilku oranžových a žlutých klubíček. 

Ó, jaký to zdařilý den! Ráno počínalo toliko temnými tóny a pak - nový květ v ohnivých barvách slabého slunéčko vnesl trochu jasu života do našich pokojů. A nyní, v pravé poledne, neklepe u našich vrátek Polednice jako tehdy, když maminka podpálila chňapku, Nela nechala přes celou noc otevřený mrazák a rozsvíceno v koupelně, nebo jako když jsem si plný hrnec kávy odložila na sedačku a pak si do něj sedla. Ne! Dnes to byl pán Pplpák, který nám nesl balíček plný radosti a barev - zásilku klubíček. Nic nám nevadilo, že se jich budeme muset vzápětí vzdát. Mohly jsme se na ně alespoň podívat a s láskou nám vlastní vytvořit obraz Slunečníkovy zahrádky. (Následuje útěšlivé a odevzdané pokyvování hlavou.)

Dějství 3.

A pak to všechno začalo...

A jak to bylo dál? Odbočme prosím od postojů, myšlenek a chmur, které si do nového dne s sebou přinášíme my lidé (doufám, že ne příliš často, tak trochu mi  to totiž připomínalo Burianovo Delirium nebo grotesku Směr Karlštejn...) Od této chvíle budeme nakukovat jen do světa tvoření. Jak tedy slávu nových klubíček prožívaly věrní společníci Tvořílků? Ale musíme být docela potichu, abychom nikoho nevyplašili...

Háček nejprve obezřetně vykoukl ze svého domečku. A když se ujistil, že se nikdo nedívá, nasadil si brýle, přišoural se k novým klubíčkům. Prve do nich jemně dloubl, aby se ujistil, že se nejedná o napodobeniny. Když uslyšel zahihňání, shledal, že je vše v naprostém pořádku. A tak se dal do díla. Omotal se jejich vlákny a začal kouzlit dlouhé sloupky, řetízková oka a občas si i nahodil, poskočil a udělal drobnou piruetku. Ale opravdu jenom drobnou a s velkým citem. Takovému háčku by se totiž mohlo snadno stát, že by se při divoké otočce zavrtal do podlahy.

Dějství 4.

Tomu byste nevěřili...

Zatímco háček mrštně a hbitě akrobatickými kousky vytvářel proužek po proužku novou a veselou deku, zvědavé květinky pokukovaly na to dění zcela nezávazně jako kolemjdoucí a stojící, jakoby nic... Jak známo, máme doma spoustu květinek, které jen čekají, až se přichytí na některý výtvor. A teď nastala ta pravá chvíle. Z pasivního okounění přešly do rychlé akce -  ve chvíli, kdy bylo doháčkováno, hupsly na deku, rozložily si své okvětní sukénky, načechraly lístky, přilepily své stonky vteřinovým lepidlem a pravily :" A už se ani nehneme!"

Pak zavolaly každá svou nejlepší kamarádku, nejlepší kamarádka taky zavolala svou nejlepší kamarádku....a byla z toho čupr párty... Naštěstí byly ostatní květinky rozumné a nedožadovaly se také místa na dece, takže nedošlo k žádné tlačenici. Místo toho se ze srdce radovaly, že jejich kamarádky konečně našly domov, a z toho, že si mezi sebou rozeberou věci, které tyto "výherkyně" zanechaly v květinovém šuplíku. Takový sprej pro sametový vzhled okvětních lístků se může hodit, že? ;-)

 Dějství 5.

Tak s tím jsme nepočítaly...

Květinky se ovšem dopustily jedné chyby - zapomněly za sebou zavřít dveře. A tak se stalo, že jejich hlasité až burácivé veselí (jistě si dokážete představit to ohlušující ticho na louce), se doneslo do vedlejšího pokoje. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat - ozvalo se žuch, žuch, žuch a pak se dokoulel přesně jako koblížek z pohádky pletený kuláťák. Hluk jej vylákal z pelíšku ve skříni a tak nakoukl do dveří, co se to děje. A pak se roztočil vší rychlostí směr Párty. Všiml si totiž, že deka má na sobě podobné barvičky jako on na svém pleteném kabátku. A tak se na ní rovnou usadil. Květinky křičely :" Stíníš!!" 

Kulaťák je naštěstí buclatý a rozumný chlápek, takže se s květinkami domluvil, že ho dekou alespoň zčásti přikryjí, aby si květinky mohly ještě chvilku užít obdivu okolních stěn, zejména stropu. Vždyť se na dece tak krásně vyjímají.

-Linda