úterý 12. srpna 2014

Naše divočina


Naše maminka dostává nápady hodně často. Některý je praktický  a  jiný je  tak promyšlený, že mi jeho pointa dojde až za měsíce. (Ti, co mě znají, by řekli, že chyba je jistě na mém "televizním přijímači", neboť se mi stává často, že něco nepochopím ;o). Pak jsou nápady, které pochopím hned, protože znamenají, že nám přibude práce, a na novou práci já mám dobré senzory. Když nás maminka před  dvěma lety nahnala dozadu za dům k plotu s rýčem, že si uděláme záhon s bylinkami a květinami, zařadila jsem to bez meškání do třetí kategorie, tedy těch pracných nápadů. Nebyla jsem z něj příliš nadšená. Nechtěla jsem nic zalívat. Po dvou letech ale musím poznamenat, že máme na našem záhonku zelené podnájemníky, za jejichž přítomnost jsem naší mamince vděčná. Něco Vám o nich řeknu. 






 Rostliny, jako jsou tyhle,  mě překvapují svou skromností a při tom nezlomnou pevností. Nekřičí, nemávají na Vás, aby na sebe upoutaly. Jsou tiché, ale jsou tu a rostou. Je to elegantní a ušlechtilý příklad zabrání životního prostoru, zdravý postoj - "mám právo tu být a růst, chci žít". 




Vítáme každou kytičku, které se u nás líbí a která nás obdaří květem, ať je to pěstěná květina, jejíž růst jsme  plánovali, a přinesli jsme si ji z "porodnice" supermarketu nebo zahradnictví, tak i plevel, který k nám přicestuje, rozhlédne se, řekne: "Jo, tady by to šlo!" vybalí kufry, zapustí kořeny a všem známým rozešle novou korespondenční adresu. 




Květiny mě často udiví tím, kolik nezalévání snesou. Kolik nehnojení přetrpí. (My jsme s Lindou pustošitelky, neboť péči o květiny se věnujeme nepravidelně a v návalech). Pak si třeba tenhle kaktus nenuceně nahodí květy, a naplní náš zrak kombinací tvarů a barev promyšlenou, progresivní a designově brilantní. Že byste chtěli hned běžet domů, vzít ty samé odstíny a uháčkovat podobný  květ? (Já končím pouze u přání, neboť horoucím nadšením se tak vyčerpám, že jdu do obýváku, kde se zalomím do tvaru sedačky a odpočívám.)




Růže. Kde má růže uloženou nádhernou barvu svých květů? Odkud ji vezme? Z hnědé hlíny? Nebo nebe?Nejdříve je zelená, pak chvíli kutí něco v pupenu a najednou řekne: " Tadá, vyrobila jsem tenhle květ." Je zázrak a štěstí, že tohle umí. 




Na tenhle obrázek sedmikrásek se dívám s obavou, že bude maminka jednou chtít, abychom jí naháčkovaly tyhle květy a aby jich bylo taky tolik. Maminko, že nechceš dělat nic žlutobílého, viď?




Květináč s levandulí.  Naše levandule má hodně zdravého rozumu. Nejdřív čekala, že se o ni budeme starat, a rozhlížela se, kdy půjdeme okolo s konví. Pak pochopila, že se nic moc dít nebude, tak se domluvila s deštěm a vesele prosperuje. (Miluji levanduli, to píšu upřímně.)   




Hrachor zblízka. Kapky deště mu sluší. A ten odstín. A jak podmanivě voní! Závidím mu, jak dobře je oblečený.

                                                                                                                                         - Nela -
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...