Co barví, se počítá
Nemusím ani říkat, že máme rádi barvy. To je vidět. Nicméně, barvy se nevyskytují pouze na klubíčkách, látkách a květinách, ale taky na pastelkách. A v pastelkách. Pastelky neboli pastelové tužky jsou jedny z prvních prostředků tvorby, které se objevují v našich rukou. Pochopte, akrylové barvy a archivní inkoust by do rukou dvouletého prtěte dal asi málokdo. Možná ten, kdo se chystá na celkovou renovaci bydlení. A když říkám "celkovou", tak tím myslím celkovou.
Musím se přiznat, že když jsem byla malá, tak do osmi let, neměla jsem pastelky zrovna v oblibě. Vadilo mi, že když jsem chtěla míchat barvy, tak to moc nešlo, a ani sytost odstínů nebyla jaksi... skutečná. Proto jsem měla raději vodovky. Vodovky, které v podání nás tří sourozenců nabývaly podoby spíše kvašových barev a rychle mizely. Vytvářeli jsme mapy s ostrovy pokladů a sopkami černými jak uhel, ze kterých se valí ohnivě zbarvená láva a mizí kdesi v pralese nebo moři, aniž by napáchala jakékoli škody. Sopky tvořil bratr, sestra většinou zvířata, oblohu, moře a já zelený chaos zvaný džungle. Případně tygra s kulatou hlavou a lví hřívou. Byly to obrázky o rozměru zhruba A1.
Naštěstí pro maminku, vrchního zásobovače vodovkami, jsme častěji lepili papírové modely než malovali. A opět - bratr lepil modely, já stříhala i tam, kde jsem neměla, a sestra výtvory poctivě obalovala lepidlem. Protože jsem vcelku impulzivní, tak se často stalo, že jsem ztratila trpělivost a sáhla po své věrné společnici - lepící pásce, a všechny spoje, které nechtěly držet, řádně zafixovala. Zvláště ty, které se měly hýbat, například kolotoč. Na ten jsem tenkrát vyplýtvala celý kotouček izolepy. Co mělo toto dílo ukryté pod vrstvou našedlé hmoty původně představovat, poznal jen ten, kdo prostě věděl, že to měl být model dětského hřiště s pohyblivým kolotočem. Bráška se s ním mořil asi dva týdny. Mě k závěrečné finalizaci stačilo pouhých deset minut! I s vypracováním projektu a odborného posudku. Bylo mi asi pět, takže jsem se naštěstí mohla schovat tam, kam ruka staršího bratra už nedosáhla. Dodnes si pamatuju, jak jsem se divila, proč se kolotoč netočí sám, nýbrž s celým hřištěm. :-)
Takže... měla jsem vždy raději barvy ředitelné vodou, u kterých jsem měla dojem, že mi dávají větší prostor. A taky fixy. Jednou jsem jimi chtěla přebarvit dětskou židli na černo. Myslela jsem, že to bude mít větší švih. V polovině sedátka mi černá dopsala, tak jsem vzala šedou. Nakonec jsem usoudila, že bude taky fajn, když opěrátko bude růžové, případně strakaté. A příští týden ho budu barvit znova. Budu mít každý týden židli jiné barvy. V mých očích to byl skvělý plán, který by se mohl uchytit - už jako malá jsem neznala překážek... tedy jen jako malá, postupně se to vytratilo. A byla jsem na tento plán patřičně hrdá, a tak jsem se o něj podělila s kamarádkou, která byla u nás zrovinka na návštěvě. Naštěstí si už nepamatuju, která to byla, ale byla třikrát starší než já. To je dost podstatný detail, protože čím je člověk starší, tím více si obvykle myslí, že zcela jistě má více rozumu. A tento fakt, který jsem tehdy ignorovala, vedl k tomu, že místo očekávaného: "Ach, to je krásné! Obarvíš také můj nábytek?" jsem čelila otázce: "A to můžeš?!?!?" Otázce pronesené tak hlasitě, že nezůstala bez odezvy všech těch starších a tedy rozumnějších bytostí. Sice jsem dostala zákaz barvení nábytku, nicméně nedokončená kresba na židli vydržela celých deset let, takže se zřejmě vážně líbila. Jen se to všichni báli přiznat. Pak byla židle obarvena, nikolivěk mnou, na světle fialovo. K tomu bych ráda podotkla, že se jednalo o barvu, která zbyla po malování balkónu. No, to jen tak pro inspiraci.
Dobře, ty barvy... Ani nevím jak, není to dlouho, přečetla jsem si článek o tvorbě pastelkami. A viděla obrázky toho, co dovedou profi pastelky. Nebudu popisovat, jak jsem se u toho tvářila, ale fotka ze žurnálu by to nebyla. Nu, a tak se zrodila nová láska. Nikolivěk letní romance, ale láska. Zjistila jsem, že pastelky mohou mít živé, realisticky barevné vyznění, krásně se míchat, vrstvit. A zpravidla více poslouchají než štětec. Pořídit si Luminance od Caran d'Ache je pro mě opravdu jenom sen a dlouho ještě bude, ke kreslení se tak často nedostanu. Ale zjistila jsem, že dnešní pastelky, i ty pro děti, nejsou až tak záludné jako v dobách mého dětství. A tak jsem začala pastelkami s Krtečkem od Koh-i-Nooru. Vím, běžné pastelky, ale pro toho, kdo se těšil z nových pastelek naposledy před dvaceti lety, to byla novinka. A příjemná novinka. Pak přišly další... ale já vážně nemám moc času na kreslení! Tak ty pastelky ani nemůžu hromadit! Což bych ráda. A ještě raději bych se s nimi vyřádila na papíře.
Ale znáte to - když se chce... Tak jsem si našla novou výmluvu pro hromadění: koupím si pastelky, barvičky, cokoli. Vyzkouším to a pak o tom napíšu. Třeba abyste taky věděli, jestli si to budete chtít koupit, nebo ne. To je obstojný návrh, ne? Mimochodem "třeba" bylo mé první slovo s "ř". Pravda, nejsem dlouholetý tvůrce-amatér a vzdělaný profesionál už teprve ne. Tak asi nenapíšu vždycky, co je třeba, a bude to vždy můj osobní pohled. A možná to nebude vždycky zcela k tématu, jako ty karbanátky se zeleninou a houskami z těsta na pizzu - krásně voní. (Do těsta jsem dala i bylinky.) Ale třeba to k něčemu bude. Přinejmenším rozšíříme blog o nové téma. :-)
.JPG)
Komentáře
Okomentovat